1. Vznik a šíření

2. Příjem

3. Stavba ant. rozvodu

4. Radiové obvody

5. Příloha

6. Odkazy

 

 

5    Příloha

Obsah 5. kapitoly:

5.1    Bandscan

5.2    Značení vodičů

5.3    Princip TV vysílání

5.4    Princip steroefonie při FM vysílání

5.5    Seznam kmitočtů R a TV vysílání

5.5.1   FM vysílače

5.5.2   LW, KV, AM vysílače

5.5.3   TV vysílače

5.6    Pravidla pro návrh oscilátorů

 

5.3    Princip TV vysílání

 

Přenos ”pohyblivého” obrazu na dálku je založen na stejném principu jako kinematografie, tedy na rychlém promítání jednotlivých obrázků, které se jen málo liší, za sebou. Fyziologickou vlastností lidského oka, která umožňuje kinematografii, je setrvačnost zrakového vjemu, tj. schopnost lidského oka ”pamatovat” si po dobu 30-100 ms obraz na sítnici.

Promítání filmového pásu před přenosem obrazu na dálku jednu velkou výhodu - celý obrázek se na plátno promítá najednou. Při přenosu na dálku bychom museli informaci o jasu, případně barvě každého obrazového bodu přenášet zvláštním informačním kanálem. Při přenosu na dálku máme, podobně jako u rozhlasového přenosu, k dispozici jeden přenosový kanál, který je ekvivalentní jednomu páru vodičů. Musíme proto informaci o jasu každého obrazového bodu vysílat sériově. V témže okamžiku lze do přenosového kanálu ještě přidat informaci o barvě obrazového bodu, informaci o jednotlivých obrazových bodech však musíme vysílat za sebou. Je zřejmé, že čím více obrazových bodů bude třeba na přenos jednoho obrázku, tím větší šířku pásma bude signál obrazové informace zabírat.

Základní informací pro rozhodnutí, na kolik ”obrazových bodů” obrázek rozložit, je rozlišovací schopnost lidského oka a běžná vzdálenost pozorování obrazu na obrazovce.

Pro televizi byl zvolen rozklad maticového typu, tedy na řádky, které obsahují jednotlivé obrazové body. Základem bylo stanovení počtu řádek, na které se budoucí obraz na obrazovce bude rozkládat – je jich 625. Pro věrnou reprodukci obrazu jich je zapotřebí asi dvojnásobek, což se snaží vyřešit TV systém HDTV, který má mít 1250 řádek. Vzájemný poměr stran televizního stínítka byl stanoven na šířka:výška=4:3, v současné době jsou moderní televizory ”wide” s poměrem stran 16:9. Aby bylo rozlišení ve vodorovném směru stejné jako ve svislém směru, bylo třeba stanovit počet obrazových bodů na řádek 4/3.625=832. Frekvence výměny obrázků byla stanovena na 50 Hz původně z důvodu synchronizace se síťovým kmitočtem - dnes jsou ale již obě frekvence od sebe odděleny. Z uvedených čísel je již možné spočítat šířku pásma obrazového signálu. Za předpokladu, že 1 perioda obrazového signálu tvoří 2 obrazové body (v minimu signálu je obrazový bod světlý, v maximu tmavý) bude za jednu sekundu potřeba 416 period na jeden řádek, 625 řádků na jeden obrázek a obrázků je 50 za sekundu. Vynásobením těchto tří čísel dostáváme hodnotu cca 13.10⁶ s^-1, tedy maximální frekvence takto tvořeného obrazového signálu (a tedy také šířka pásma) by byla 13 MHz. Takováto šířka pásma by kladla příliš velké nároky na šířku přenosového kanálu a byla proto snížena na polovinu zavedením tzv. prokládaného řádkování. Při prokládaném řádkování se kreslí obrázek nejprve z lichých řádků (říká se mu půlsnímek, protože obsahuje informaci jen o polovině obrázku s danou rozlišovací schopností), pak se elektronový paprsek obrazovky vrátí na začátek obrazovky a kreslí druhou polovinu obrázku, tedy sudé řádky, a to přesně do mezery mezi lichými řádky. Při návratu zespoda na vršek obrazovky je elektronový paprsek zatemněn, a podobně při kreslení jednotlivých řádků se elektronový paprsek zatemňuje, běží-li zprava nalevo (řádky se kreslí zleva doprava). Signál potřebný pro zatemňování zpětných běhů při kreslení řádků a půlsnímků musíme ovšem do obrazového signálu dodat; nazývá se zatemňovací směs. Zavedením prokládaného řádkování snížíme šířku pásma obrazového signálu na polovinu, tj. na 6,5 MHz.

Rozklad obrazu na jednotlivé řádky v televizní kameře a jeho opětovné nakreslení na televizní obrazovce musí probíhat naprosto synchronně, jinak by obraz na přijímači nebyl stabilní (obraz rozpadnutý na pruhy, nebo obraz putující po obrazovce nahoru nebo dolů – způsobené špatnou synchronizací řádků či půlsnímků). Proto je nutné společně s obrazovou informací vysílat ještě časovou informaci o začátku každého řádku a o začátku každého půlsnímku. To se děje pomocí synchronizačních impulsů řádek a synchronizačních impulsů půlsnímků, které se rovněž začlení do obrazového signálu. Komplexu synchronizačních řádkových a půlsnímkových impulsů se říká synchronizační směs. Obrazový signál opatřený zatemňovací a synchronizační směsí nazýváme úplným (černobílým) televizním signálem.

 

Úplný televizní signál namodulujeme amplitudově na nosnou vlnu a přeneseme k anténě přijímače. Amplitudová modulace vytvoří dvě postranní pásma, spodní a horní, celkově by tedy přenos jednoho televizního programu zabíral 13 MHz. Pro zúžení tohoto frekvenčního pásma se přenos provádí s částečně potlačeným jedním postranním pásmem tak, že celková šířka jednoho kanálu je 8 MHz. Zvukový doprovod zabírá v tomto pásmu jen zcela zanedbatelnou šířku, a to přesto, že je přenášen frekvenční modulací. Nosný kmitočet zvuku má odstup 6,5 MHz od nosného kmitočtu obrazu (je vyšší). Šířku kanálu a odstup nosné zvuku od nosné obrazu předepisuje televizní norma.

Popsané uspořádání je tzv. norma OIRT (západoevropská, u nás na těch vysílačích, které vysílají v barevném systému PAL). Kromě ní existuje ještě norma CCIR (východoevropské),  kde je kanál užší (7 MHz) a odstup nosné zvuku od nosné obrazu 5,5 MHz. Televizní přijímač je velmi podobný rozhlasovému až po demodulátor. Jediný rozdíl je v tom, že zvukový a obrazový signál se demodulují odděleně. Mezifrekvenční kmitočet obrazu je v normě OIRT 38 MHz, z čehož plyne, že mezifrekvenční kmitočet zvuku je 31,5 MHz (kmitočty se odečítají od kmitočtu oscilátoru, takže vyšší nosný kmitočet zvuku znamená nižší mezifrekvenční kmitočet). Zesílení v mezifrekvenčním zesilovači je v řádu 5000. Nejmenší signál z antény, který je přijímač schopen zpracovat (zašuměný, ale zasynchronizovaný obraz) je cca 50 mV, tj. cca o řád vyšší, než u rozhlasového příjmu. Demodulovaný obrazový signál obsahuje synchronizační směs, kterou je třeba oddělit od obrazového signálu a použít k synchronizaci generátorů řádkového a snímkového rozkladu. Obrazový signál po svém dalším zesílení v obrazovém zesilovači na amplitudu řádově 100 V slouží k jasové modulaci elektronového paprsku obrazovky (připojuje se mezi katodu obrazovky a tzv. Wehneltův válec, který u obrazovky nahrazuje řídicí mřížku). Synchronizované výstupy z generátorů řádkového a snímkového rozkladu se přivádějí na dva páry (horizontální a vertikální) vychylovacích cívek, které způsobují magneticky vychylování elektronového paprsku. Běžný vychylovací úhel je v současné době 120° u černobílých obrazovek a 90° u barevných obrazovek. Kromě signálových obvodů potřebuje každý přístroj a tedy i televizní přijímač napájecí obvody. Ty zajišťují mimo jiné rovněž napájení obrazovky včetně urychlujícího napětí pro elektronový paprsek na energii potřebnou k tomu, aby se luminofor na vnitřní straně stínítka při dopadu paprsku rozsvítil (toto napětí se nemoduluje obrazovým signálem, prostě jen urychluje ty elektrony, kterým Wehneltův válec ”dovolí” proletět). Kromě žhavení a urychlujícího napětí, které je v řádu 10kV, potřebuje obrazovka několik napětí na tzv. fokusační elektrody. Napětí na těchto elektrodách vytváří elektrické pole vhodného tvaru, který fokusuje elektronový svazek vycházející z katody (po jeho intenzitní modulaci obrazovým signálem). Zvukový signál se po demodulaci (zpravidla poměrovým detektorem) zesiluje v audio zesilovači podobně jako v rozhlasovém přijímači. Stejným způsobem jako v rozhlasovém přijímači se zajišťuje automatické vyrovnávání citlivosti, AVC, pouze řídicí signál se odvozuje od amplitudy obrazového signálu po jeho demodulaci. Účinnost AVC je pozoruhodná, při změně vstupního napětí do mezifrekvenčního zesilovače o 60 dB (o tři řády), mění se výstupní napětí obrazového zesilovače jen o 3 dB (faktor 1,4).

 

 

5.4              Princip steroefonie při FM vysílání

Vysílání se stereofonním signálem je založeno na několika způsobech. U nás se používá tzv. soustava s pilotním kmitočtem.

Princip: signály levého a pravého kanálu se v maticovém obvodu sečtou a zároveň odečtou. Součtový signál L+P plně nahradí monofonní signál, čímž je umožněn jednokanálový přenos. Signál L-P se namoduluje na nosnou vlnu o frekvenci 38kHz. Tato nosná vlna se potlačí a přenáší se pouze dvě postraní pásma. V přijímači musí být pro demodulaci znovu vytvořena nosná vlna. Proto se zároveň se signály L+P vysílá tzv. pilotní signál o frekvenci 19kHz. Všechny tyto složky jsou pod jednotlivým názvem ZSS (zakódovaný stereofonní signál) nebo mezinárodním názvem MPX (multiplexní signál).

Přes kondenzátor C1 přivádíme ZSS - zakódovaný stereofonní signál. Pomocí rezonančního obvodu TL1, C2 se vybere a prvním tranzistorem zesílí pilotní signál 1kHz. Diody D1, D2 tento signál dvoucestně usměrní a stejnosměrná složka, která vznikne na rezistoru R1, bude mít zvlnění 38kHz. Tu zesílíme druhým tranzistorem a na obvodu L2, C5 vznikne sinusové napětí o frekvenci 38kHz. Tím vznikne pomocná nosná vlna, která se vede na cívku L4, kam se zároveň přivádí ZSS. Jsou střídavě otevírány diody D3, D4 které zastávají funkci elektronického přepínače. Při kladné půlperiodě bude na výstupu levý kanál, při záporné pravý kanál. Tyto impulsy se vyrovnávají v tzv. paměťových kondenzátorech a signály levého, pravého sig. se přivádějí do samostatných koncových stupňů.

 

 

5    Seznam vysílačů 

 

5.5.1    FM vysílače

Prozatím pouze odkaz

 

5.5.2    LW, SW, AM vysílače

Kmitočet stanice [kHz]	Název stanice	Město/Vysílač	Výkon ve dne [kW]	Výkon v noci [kW]	Poznámka
270	ČRo 1	Uherské Hradiště/Topolná	750	750
558	ČRo 5 České Budějovice	Lipno/Bližná	1	1
558	ČRo 5 Hradec Králové	Broumov/Rožmitál	1	1
558	ČRo 5 Plzeň	Tachov/Právo	1	1
639	ČRo 2	Praha/Liblice	1500	1500
639	ČRo 2	Ostrava/Svinov	30	30
846	ČRo 5 Ostrava	Ostrava/Svinov	2	2
864	ČRo 2	Strakonice/Radomyšl	7	7
900	ČRo 2	Brno/Komárov	25	25
954	ČRo 2	Prostějov/Dobrochov	200	200
954	ČRo 2	České Budějovice/Husova kolonie	30	30
954	ČRo 2	Karlovy Vary/Stará Role	20	20
954	ČRo 2	Plzeň/Přeštice	20	20
954	ČRo 2	Liberec/Vratislavice	3	3
981	ČRo 2	Jihlava/Větrník	7	7
1062	Country Radio	Praha/Zbraslav	20	1
1071	ČRo 6	Moravské Budějovice/Domamil	25	250
1071	ČRo 6	Hradec Králové/Stěžery	10	10
1233	ČRo 6	Mělník/Chloumek	400	400
1233	ČRo 6	Ostrava/Svinov	30	30
1233	ČRo 6	Brno/Komárov	25	25
1233	ČRo 6	Prostějov/Dobrochov	20	20
1233	ČRo 6	Jihlava/Větrník	7	7
1287	ČRo 6	Litomyšl/Pohodlí	150	150
1287	ČRo 6	České Budějovice/Husova kolonie	30	30
1287	ČRo 6	Karlovy Vary/Stará Role	20	20
1287	ČRo 6	Plzeň/Přeštice	20	20
1287	ČRo 6	Strakonice/Radomyšl	20	20
1287	ČRo 6	Liberec/Vratislavice	2	2
1332	ČRo 2	Moravské Budějovice/Domamil	50	50
1584	Country Radio	Brno/Komárov	1	1
5930	ČRo 7	Litomyšl/Pohodlí	100	100
6055	ČRo 7	Litomyšl/Pohodlí	100	100
6200	ČRo 7	Litomyšl/Pohodlí	100	100
7315	ČRo 7	Litomyšl/Pohodlí	100	100
7345	ČRo 7	Litomyšl/Pohodlí	100	100
9430	ČRo 7	Litomyšl/Pohodlí	100	100
9435	ČRo 7	Litomyšl/Pohodlí	100	100
11615	ČRo 7	Litomyšl/Pohodlí	100	100
11640	ČRo 7	Litomyšl/Pohodlí	100	100
15255	ČRo 7	Litomyšl/Pohodlí	100	100
17485	ČRo 7	Litomyšl/Pohodlí	100	100
21745	ČRo 7	Litomyšl/Pohodlí	100	100

5.5.3    TV vysílače

5.6    Pravidla pro návrh oscilátorů (převzato z fw.cz/pjenicek)

1. Činitel jakosti rezonančního obvodu má být co nejvyšší.

Čím vyšší je Q, tím užší je propustné pásmo a strmější fázová charakteristika. Oscilátor, jehož kmitočtově závislý obvod má velkou šířku propustného pásma, (např. mírně nadkriticky vázaná dvouobvodová propust) je schopen kmitat na libovolném kmitočtu, ležícím v propustném pásmu, a i slabý vnější vliv tento kmitočet změní. Oscilátor s širokopásmovou zp. vazbou lze snadno zasynchronizovat přivedením i nevelkého (rušivého) napětí o libovolném kmitočtu, ležícím v propustném pásmu. Rezonanční kmitočet obvodů s malým Q je trochu ovlivňován i velikostí ztrátového odporu, nejen indukčností a kapacitou. Oscilátor s jakostním laděným obvodem je schopen kmitat jen ve velmi úzkém rozsahu kmitočtů okolo rezonanční frekvence a ztrátový odpor téměř nemá vliv na kmitočet, takže  oscilátor není tolik rozlaďován rušivými vlivy a napětími indukovanými z okolí. Nízké Q okolo 25 již zhoršuje stabilitu, Q=100 je dobré. Dobrý činitel jakosti mají na KV velké jednovrstvé vzduchové cívky z tlustého drátu, vinuté s mezerami mezi závity na keramiku. Délka cívky se má přibližně  rovnat průměru cívky. Použijeme-li feritové dolaďovací jádro, druh feritu musí odpovídat pracovnímu kmitočtu. Malé mnohovrstvé cívečky z tenkého drátku mají nízké Q. Na SV a DV jsou dobré divoce vinuté cívky na kostře s více sekcemi na hrníčkovém feritovém jádru. Pro pásmo SV jsou vhodné i vícevrstvé křížově vinuté vzduchové cívky z  vf lanka s dolaďovacím jadérkem. Izolace drátu na vf cívky je lepší hedvábná než smaltová. Smalt má velký tg delta a mezizávitová kapacita cívky s velkými ztrátami tak snižuje jakost obvodu.

 

2. Vazba aktivního prvku (elektronky, tranzistoru nebo IO) s laděným obvodem by měla být co nejvolnější.

Vstup i výstup zesilovacího prvku připojujeme na co nejnižší odbočky cívky nebo kapacitního děliče, vazební vinutí má mít co nejnižší počet závitů. To je důležité jednak proto, aby vstupní a výstupní kapacity aktivního prvku, které jsou vždy nestálé, co nejméně rozlaďovaly obvod, za druhé proto, aby vstupní a výstupní odpor akt. prvku co nejméně tlumil laděný obvod. Za třetí vstupní a výstupní odpor i kapacita jsou nelineární a způsobují zkreslení sinusového průběhu napětí. Zvláště nelinearita plně otevřeného bipolárního tranzistoru způsobuje velké zkreslení, u lamp a FET tranzistorů to není tak závažné. Viz pravidlo č. 4. Ve snižování počtu vazebních závitů jsme omezeni jen tím, že zesílení smyčky musí být větší než 1. V oscilátoru pro KV pásma doporučuji kolektor vázat na 1/3 počtu závitů nebo níže, bázi na 1/10 nebo méně. Na SV a DV váži kolektor na 1/10 vinutí a bázi asi na 1/30.

3. Nadbytek zesílení ve zpětnovazební smyčce má být co nejmenší

Zesílení celé smyčky kladné zp. vazby má být jen o málo větší než 1.Tím se předejde přebuzení zesilovacího prvku, a z toho plynoucího nelineárního zkreslení, rozlaďování a tlumení laděného obvodu - viz bod 5. Při příliš velkém zesílení také dochází snáze k pravidelnému kolísání amplitudy vlivem parazitních kmitů na nízké frekvenci. 

 

4. Zesilovací prvek nesmí posouvat fázi

Zesilovací prvek spolu s obvody kladné zpětné vazby (tj. vše v oscilátoru kromě laděného obvodu) při pracovním kmitočtu nesmí posouvat fázi. Tranzistor v zapojeni SE obrací fázi o 180°, ale vazební vinutí báze je zapojeno opačně, než kolektorové, takže celek má posuv 0 stupňů. Laděný obvod má při rezonanci nulový fázový posuv. Pokud zesilovač posouvá fázi, laděný obvod bude kmitat mimo rezonanční kmitočet na frekvenci, při které posouvá fázi tak, aby se fázový posuv zesilovače vyrovnal. Podmínkou vzniku a udržení kmitů je nulový fázový posuv celé soustavy laděného obvodu s zesilovačem při zisku větším než 1. Pokud laděný obvod pracuje na boku rezonanční křivky, je více ovlivňován rušivými vlivy, neboť ho rozlaďuje nejen kolísání indukčnosti a kapacity, ale i kolísání jakosti obvodu. To se stává nejvíce u oscilátorů na vkv a vyšších pásmech. Jestliže tranzistor pracuje blízko mezního kmitočtu, proud na výstupu se zpožduje. Raději volíme tranzistor s  mezním kmitočtem několikrát vyšším, než je nejvyšší pracovní frekvence. Nemáme-li takový, posuv vyrovnáme vhodným vazebním obvodem, kerý fázi vyrovná.
 

5. Aktivní prvek má pracovat v lineárním režimu,

tj. ve třídě A, jinak se zvyšuje zkreslení výstupního signálu a zhoršuje stabilita kmitočtu. Přípustný režim je ještě třída AB, kdy se tranzistor či lampa v záporné půlvlně zcela zavře dříve, než kmit dosáhne záporného vrcholu. Rozhodně nelze přesný řídicí nebo měřicí oscilátor provozovat ve třídě C. Ve Smireninově Radiotechnické příručce píší, že oscilátory se obvykle navrhují jako zesilovače třídy C, což je omyl. Ve třídě C se provozuje výkonový oscilátor, který napájí vysokofrekvenční indukční pec, nikoliv oscilátor do měřícího přístroje nebo komunikačního přijímače.

Nejvíce vadí, když se tranzistor v kladném vrcholu zcela otevírá a laděný obvod ve špičce zkratuje na napájecí zdroj. To, že se v záporné půlvlně zcela zavírá, tolik nevadí. Měkké omezení zpětnovazebního signálu usměrněním na bázi, hradle či mřížce tolik nevadí, pokud se tím zároveň zmenšuje kladné či zvětšuje záporné stejnosměrné předpětí, a aktivní prvek se tak zavírá. U elektronkových a JFETových oscilátorů by amplituda měla být omezena usměrněním o mřížku mnohem dříve, než dojde k saturaci na anodě či drainu. Při malém přebytku zesílení se amplituda ustálí na hodnotě, kdy je signál slabě omezován usměrněním v mřížkovém nebo bázovém obvodu (což tolik nevadí), zatímco při velkém přebytku zesílení se napětí omezí saturací kolektoru či anody (to je chyba).
Pokud se oscilátor přelaďuje v širokých mezích a při ladění se silně mění zisk smyčky, nebo když žádáme mimořádnou kvalitu signálu na jedné frekvenci, je vhodné zavést zpětnovazební regulaci amplitudy.
 

6. Stabilizujeme pracovní bod oscilátoru.

Změny pracovního bodu, způsobené změnou napájecího napětí, mění parazitní kapacity aktivního prvku a tím rozlaďují obvod. U pentodového oscilátoru se obvykle stabilizuje především napětí 2. mřížky, která odděluje vstupní část od výstupní a silně ovlivňuje anodový proud. Změny anodového napětí mají nepatrný vliv na vlastnosti pentody, takže se anodové napětí obvykle nestabilizuje. Proud druhé mřížky je také menší než anodový, takže stačí slabší stabilizátor. Tranzistorové oscilátory napájíme ze stabilizátoru napětí a jejich pracovní bod stabilizujeme můstkovým zapojením, pokud ovšem nechceme pracovní bod řídit regulátorem amplitudy, udržujícím stálou velikost kmitů. V jednoduchých oscilátorech kapesních přijímačů se někdy stabilizuje jen předpětí báze pomocí několika sériově spojených diod. Nikdy nemodulujeme přesný oscilátor změnou pracovního bodu nf napětím. Získali bychom tak zkreslenou amplitudovou modulaci zároveň se zkreslenou frekvenční modulací výstupního napětí. Obvykle pořebujeme jen jedn druh modulace a jiný je nežádoucí. AM získáme v samostatném modulátoru, zapojeném za oddělovačem. Žádáme-li kmitočtovou modulaci, použijeme v laděném okruhu oscilátoru varikap nebo reaktanční obvod s tranzistorem či lampou.

 

7. Celý oscilátor uděláme mechanicky co nejpevnější.

Mění-li se vzájemná poloha spojů a součástek vlivem otřesů, mění se parazitní kapacity a indukčnosti a tím se oscilátor rozlaďuje. Součástky sázíme do plošných spojů nakrátko, aby byly přitisknuty bříškem k desce a za vývody k ní přitaženy. Kde to není možné, použijeme distanční podložky a příchytky. Plošný spoj důkladně přišroubujeme k šasi ve všech čtyřech rozích (velký spoj i na více místech), nebo ho po obvodu připájíme k stínění. Drátové spoje provádíme raději tlustšími tuhými dráty. Tenké drátky od cívek a jiné měkké a poddajné části obvodu přilepíme parafinem nebo pečetním voskem k podkladu. Nepoužíváme pevných lepidel, oscilátor by pak nešel opravit.

Cívky impregnujeme lakem na ochranu vf obvodů nebo voskem, aby se mechanicky zpevnily a byly chráněny před vzdušnou vlhkostí, která by způsobila kolísání jakosti.

 

8. Celý oscilátor uzavřeme do stínicí kovové krabičky,

aby nebyl rozlaďován blízkými předměty, např. přiblížením ruky, a nepřijímal ani nevyzařoval rušivá napětí. Je vhodné navíc krytem stínit cívku od ostatních součástek oscilátoru. V pásmu SV a DV se osvědčila hrnečková feritová jádra s mezerou, která mají velmi malé vnější rozptylové magnetické pole.
Kvalita stínění závisí na způsobu použití. Oscilátor v rádiu nebo televizoru dáme do jednoduché krabičky z tenkého pocínovaného plechu, přesný měřicí vysílač by měl mít dvojité stínění s tlustými stěnami. Spoje by měly být v celé šíři dobře spájené nebo svařené, nejlepší je ovšem odlitek. Skříňka, která je dokonale těsná pro vf proud, je i vodotěsná. Viz Smireninova příručka a Horákova Elektronická měření.
 

9. Oscilátor nevystavujeme velkým teplotním změnám.

Indukčnost cívky i kapacita kondenzátoru v laděném okruhu jsou teplotně závislé. Pokud oscilátor tepelně nevykompenzujeme, změny teploty ho budou rozlaďovat. Kompenzace je možná jen oscilátorů pevných nebo laděných v úzkém rozsahu. Provádíme ji tak, že kapacitu v ladicím okruhu poskládáme z kondenzátorů s takovým záporným teplotním součinitelem, aby výsledný záporný teplotní součinitel kapacity vyrovnal kladný teplotní součinitel indukčnosti. Někdy se používá diferenciální kapacitní trimr se dvěma pevnými kondenzátory, z nichž každý má jiný teplotní součinitel kapacity.
V přístroji oscilátor umístíme co nejdále od výkonových prvků, které jsou zdrojem tepla. V některých přístrojích se osvědčilo oscilátor (který musí mít nepatrný příkon) včetně plechové stínicí krabičky umístit do tepelně izolující skříňky z pěnového polystyrenu. V nejnáročnějších aplikacích použijeme krystalový oscilátor a dáme ho do termostatu.

 

10. Nepoužité cívky se zkratují

Máme-li přelaďovaný oscilátor pro více rozsahů s přepínanými cívkami, přepínač zapojíme tak, aby nepoužité cívky zkratoval nebo zatlumil malým odporem. Odpojená cívka se svojí parazitní mezizávitovou kapacitou tvoří rezonanční okruh, laděný výše, než je pracovní pásmo cívky. Pracuje-li oscilátor na vyšším rozsahu, při naladění na kmitočet vlastní rezonance cívky nižšího rozsahu tato cívka odsává energii z cívky vyššího rozsahu. To se projeví výrazným poklesem a kolísáním amplitudy kmitů, nebo dokonce výpadkem oscilací na této frekvenci. Zkratováním nebo zatlumením cívky pro nižší rozsah, když se tato nepoužívá, tomuto škodlivému jevu zabráníme.

 

 11. Oddělení výstupu

Výstup připojujeme na vinutí s malým počtem závitů nebo na nízkou odbočku kapacitního děliče a za oscilátor zapojujeme oddělovací zesilovač s velkým vstupním odporem, malým zkreslením a který by měl mít malý zpětný přenos. Vhodný je tranzistor v zapojení se společným emitorem se zápornou zpětnou vazbou neblokovaným emitorovým odporem. Při velkých požadavcích na oddělení lze za něj ještě dát tranzistor v zapojení SB a vytvořit tak kaskódový zesilovač.

úvodní strana